Hannoverský kůň

Původ:

Hannoverský kůň pochází, jak jinak, z Hannoverska v severozápadním Německu a chová se také ve Vestfálsku, kde je hřebčinec Warendorf. Hlavní hřebčinec je však dnes v Celle v Dolním Sasku. Hannoverští koně se chovají také v Severní a Jižní Americe a v Austrálii. Je to nejznámější německé plemeno teplokrevníka.

Hannoverští koně se těšili plné královské podpoře ještě před založením hřebčince v Celle. Bílý hannoverský kůň zdobil štít s erbem kurfiřta Ernesta Agusta a slavní královští krémoví hannoveráni (bíle rození bělouši) se světle kávovými hřívami a ohony se z podnětu manželky kurfiřta Sophie chovali v královské rezidenci v Herrenhausenu. Pozůstatky tohoto chovu - kočároví koně, sloužili při britských královských ceremoniálech za vlády Jiřího I., a pak až do časů Jiřího V. V roce 1714, když se Jiří, kurfiřt hannoverský, stal Jiřím I. Anglickým, se začali do Celle dovážet tehdejší "plnokrevníci", aby zlepšili exteriér domácího hannoverského chovu. Během napoleonských válek bych chov téměř zničen. Když se hřebčinec v roce 1816 obnovoval, vrátilo se do Meklenburska z evakuovaných hřebců pouze 30. Stav doplnil větší počet dovezených anglických plnokrevníků a meklenburských koní. Od 19. století vzrůstal vliv plnokrevníka a následkem toho se koně stali příliš lehkými pro zemědělské využití. Proto došlo k snižování využívání plnokrevníků a více byly využívány těžší typy původních linií v rámci plemene. Mez světovými válkami počet hřebců vhodných k chovu kolísal a v různých oblastech se vyhraňovaly pouze typy, odchylné od původního plemenného typu. Po druhé světové válce se do Celle dostali během své pouti z východního Pruska někteří trakénští koně a byli chovatelsky využiti. Aby uspokojili novou poptávku po vysoce kvalitních jezdeckých a sportovních koních, vyvinuli chovatelé v roce 1960 cílevědomé úsilí. Úspěch těmto novým snahám zajistilo využití trakénských koní a plnokrevníků, kteří byly v té době ve stavu v hřebčinci v Celle. Měli zušlechťující vliv, a to korekcí exteriéru těžkých hannoveránů a zvýšením jejich pohyblivosti.

Stavba těla:

Hannoverský kůň má výbornou stavbu těla a pozoruhodně korektní chody. Je atletický a pružný, chody jsou prostorné, ploché, takže vysoká akce, která byla typická pro kočárového hannoverského koně, vymizela. Koně jsou mnohem ušlechtilejší než jejich předchůdci díky pokračujícímu vlivu plnokrevníků.

Přidání krve plnokrevníka dodalo ušlechtilost hlavě všestranného zemědělského koně, která byla před tím těžká a poměrně hrubá. Současní hannoverští koně mají hlavu lehčí, středně velkou a ostře modelované rysy. Oči jsou velké, živé a inteligentní. Krk je dlouhý, ušlechtilý a široce nasazený. Přechází do mohutných šikmých plecí. Kohoutek je velmi výrazný. Hřbet je středně dlouhý, má zvláště široká a pevná bedra. Záď je mimořádně osvalená. Ocas je dobře nasazen a kůň ho nosí vysoko.

Charakteristické rysy:

Charekteristickými znaky hannoverského koně je hloubka hrudníku, a příkladná stavba žeber. Kůň má velmi pevně stavěné tělo, ale není to znak, který by podporoval rychlost. Fundament nohou je kostnatý, korektní a holeň je kratší. Klouby jsou velké a výrazné, předloktí je silně osvaleno. Moderní hannoverán má tvrdá, dobře tvarovaná kopyta. Někdejší chyby ve špatném utváření kopyt se pečlivou selekcí podařilo odstranit.

Temperament:

Temperament je vyrovnaný. Hannoverští koně se velmi důkladně šlechtí pro jejich vyrovnanou, poslušnou povahu a spolehlivost. Tyto vlastnosti se velice zdůrazňují.

Jak je vysoký?

Moderní hannoverán měří v kohoutku 160 - 168 cm.

K čemu se využívá?

Jsou to proslulí drezurní koně a výjimečný talent, zajišťující jejich uplatnění na mezinárodní úrovni, projevují také jako skokani.

Odkud pochází?

Z Hannoverska v severozápadním Německu. Hlavní hřebčinec je v Celle v Dolním Sasku.